Svatební cesta

27. listopadu 2014 v 20:49 | Miluška
Tohle je starší věc, ale vzpomínka tak živá....



Ne, že bych nikdy nebyla na žádném výletě, nebo se lesům a výletům v nich vyhýbala. To opravdu ne. Avšak, nikdy jsem nebyla ve velkých horách. Přestože skály a přírodu vyloženě miluju. Přesně nevím proč mě vysokohorská turistika tak nějak míjela. Snad to bylo dáno tím, že mí rodiče raději trávili dovolenou u moře než-li na horách.
Tak se stalo, že do svých 18-ti let, jsem se téměř do hor, jako takových nedostala. Jediný velký výstup který jsem podnikla s rodiči, byl na hrad Buchlov.

Takže, když mě poprvé Petr vzal na Sněžku a tvrdil, že to bude hřebenovka, a není se čeho bát neměla jsem ponětí, co si pod tím názvem představit.
Hřebeny jsem znala dobře, mé zlatevé blond vlasy je milovaly. Zde jsem už tenkrát tušila jistou zradu, což se později potvrdilo. Po značně dlouhé chvíli kdy sem na něj koukala jako tele na nové vrata, začal mi, pro mě neznámý pojem, vysvětlovat:
"Víš, Anežko, to nepůjdeme od spoda, nahoru, tak velký strk. Půjdem, po vršku těch hor, téměř po rovince, sem tam kopeček, chápeš? To nebude taková hrůza." Logicky mi to nesedělo, proč by se tomu říkalo hřebenovka a ne třeba úsečkovka. Přeci jen hřeben má jiný tvar, jen pomyslete na ty zuby hřebenu a bude vám vše jasné. Praxe mé podezření jen potvrdila. Jo, panečku rovinka to opravdu byla 400m převýšení nahoru, jen pro to aby člověk slezl 300m převýšení dolů. Tohle se opakovalo asi třikrát než jsme konečně stanuli na Sněžce. Pak už mi ten pojem byl naprosto jasný! Hřebenovka! Na rovince! To je jako potkat dinosaura v lese. A pak věřte chlapům.

Po téhle skušenosti, jsem nabyla dojmu, že jsem dostatečně otrlý horal a můžeme se vydat, dobýt Vysoké Tatry. Nadšení Petra neznalo mezí.
Svolila jsem s tímto taky z jakého si pocitu, aby se chudák on nemusel pořád podřizovat jen mým přáním a nápadům. Snad i něco vydržím. Já když se zakousnu překonám lecos. I když, byl to on kdo si věčně stěžoval, na našich společných výletech, že ho bolí nohy hlavně z toho jak pomalu chodíme, a mě všecko trvá, zkrátka, já jako žena, jsem ta nejvědší brzda, v jeho rozletu. A ještě jsem tak blbá, že se chci za pochodu držet za ruku a někdy i kolem pasu. Ano, řekl mi to tak nějak tenkrát v menších dávkách a z více méně dost opatrně. Já vyrozuměla moc dobře, co tím naznačoval. Skrátka jsem si řekla, že musím jít do sebe a víc se snažit, aby snad ten chudák po mém boku tolik netrpěl.

*****

Ještě dnes slyším, ve svých uších mou kamarádku.
"Priečné sedlo to Ti byla taková nádhera, když jsi kousek od vršku a vidíš všecky ty hory jak ti leží u nohou, zalité poledním sluncem... Byly tam sice řetízky ale stálo to za to. Tam určitě mrkněte jde se tam po žluté od Téryho chaty, fakt paráda." Kamarádka Lenka skákla závodně s padákem, dovolené trávila zásadně velmi aktivně a žádný sport jí nebyl cizí a vyhledávala adrenalinové aktivity. Lenka byla sportovec tělem i duší. Tohle všechno jsem o ní věděla, a přesto jsem si řekla: No páni, to si musím zapamatovat a jít se tam mrknout.

Plna odhodlání a nadšení jsem navštívila několik obchodů. Abych zakoupila vše co bude třeba. Vybavena, jedněma novýma pohorama-zvanými treky, trikem, zvláštní to kvality, nazývané Mojra, mapou Vysokých Tater, znalostí co je to hřebenovka a svou drahou polovinou, jsem vyrazila vstříc vysokohorské turistice.

*****

Dřív jsem se nikdy nesetkala s tím, že by se do map psala déky trasy, ne v km ale v hodinách. Když jsme poprvé otevřeli mapu a já viděla, že je něco vzdáleno 8 hodin, řekla jsem si: Hm, tak to je dobrý, to nic není jen jedna pracovní směna, tam taky celý den stojím na nohou, to je pohoda.



Druhý den jsme vyrazili právě na Priečné sedlo, které Lenča tak chválila a doporučovala. Trasa měla trvat 12 hodin. Pohoda, to dělám v práci taky běžně, tak proč bych to tady nezvládla. Odhodlání podřídit se Petrovi, bylo velké. Hlavně, on bude mít radost. Proto jsem tu také byla, udělat radost svému chlapci, bylo pro mne na prvním místě. Přesto, že mírně mrholilo oba dny téměř jsem si na to nepostěžovala. Petrovi déšť v druhé polovině září přišel naprosto normální a tvrdil mi, že brzy přestane a bude ještě krásný teplý podzim.

Cesta k Téryho chatě, probíhala v pohodě, šlo se sice pořád do kopce, ale jinak se během ní nic zvlášního neudálo. V chatě jsme si objednali polévku, tedy pokud se ta červená voda, o které jidelníček tvrdil, že se jedná o gulášovou polévku, dala vůbec označit tak honosným názvem.
"Zvykej si čím budem výš tím to jídlo bude horší." koukla jsem opět do misky kde krom vody plavaly asi dva pidi kousky brambor.
"Horší?" Nechápu. "Může být něco horšího něž je tohle??" Záležet to na mě, tak jdu za kuchařem ten by panečku koukal jak se dá vařit. Bylo mi vysvětleno, že i ta nejmenší brambora se sem musí vynést ručně a proto je to tak drahé, a není toho mnoho. No jo, opravdu jsem nevěděla jak to chodí na horách a má nevědomost mi byla nakonec téměř osudná.

"Anežko, a vážně tam chceš jít můžem to otočit a vrátit se." Nabízel mi galatně Petr. Jo to už znám, a pak si vyslechnu, jak se tam těšil a já zas byla ta pověstná brzda. Znovu jsem koukla do mapy nechápala jsem jak někdo může namalovat na jedno místo tolika vrstevnic, ale když jsem pohlédla směrem kde se nacházela žlutá trasa, nebylo toho zas tolik vidět, sedlo zahalovala do velké míry mlha, byla jsem ráda, že už nemrholí a proto se na něj optimisticky usmála.
"Ano, chci proč by ne?"
"Budou tam řetězy." V domění, že má strach o mou bezpečnost. Já se už s řetězy na horách setkala, ale ty sloužily k tomu, aby turisti nepadli dolů. Proto jsem pronesla chlácholivě:
"Neboj, já si dám pozor, a už pojďme." Pobídla jsem ho celá nedočkavá, zas dělá jen z komára velblouda.

Když, jsme dorazili k úpatí hory, byla jsem opět dotazována, jestli tam chci a že jakmile tam polezeme, tak už není cesty zpět, protože tahle stezka je jednosměrná. Ano, mělo mě tohle všechno varovat. Nevarovalo, hory jsem neznala a byla celá dichtivá je poznat. Toho se mi později dostalo, v hojné míře.

Začátek stoupaní nebyl nikterak hrozný, jen když člověk zaklonil hlavu, a koukl na pár mrňavých převisů zahlídl sníh, zdálo se mi to podivné.
"Petře ty jako myslíš, že zde už letos padal sníh?" Ptala jsem se dosti, rozpačitě.
"No možná je tu od zimy víš." usmál se povzbudivě. Bože, kam jsem se to dostala. Napadlo mně okamžitě. Pomalu jsme pokračovali v cestě. Ta byla metr co metr strmější. A ty řetězy tam opravdu nebyly jen proto, aby člověk nespad dolů. Sloužily hlavně k tomu, aby se turista měl čeho chytit. Když leze po skále nahoru. Než jsem se stačila nadát, visela jsem na těch, jak to roztomile nazvala Lenka, řetízkách a šplhala jako kamzík po strmé stěně skály směrem nahoru. Já která málem propadla z šplhu v tělocviku, jsem tu visela jako opice a nevěděla si rady. Pohled dolů byl odstrašující, pustit jsem se rozhodně nehodlala, protože padat dolů by nechtěl ani sebevrah. Spousty ostrých výčnělků jehlanovitého typu mi napovídalo, že tama cesta nevede. Navíc pár metrů podemnou byl Petr. Pustit se, vezmu ho sebou. Pohled nahoru nebyl o nic víc lepší. Mlha se už trochu roztrhala, takže jsem viděla přesně co mě čeká, sakra jak tohle někdo vyleze? A jak to do pr*ele mám zdolat já.
"Anežko." Volal na mně.
"No." Přemáhala jsem svou hysterii co ve mně klíčila.
"Nemáš, žízeň?" Kriste pane! za co mě trestáš, on si snad chce sundávat batoh. Ja by to asi tak chtěl udělat, aniž by nespadl a neskončil příšernou smrtí.
"Ne, nemám a pojď." Kroutila jsem hlavou nad Petrovou blbostí. Že, já blbá sem lezla, a ještě s ním. Zdá se, že ta výška mu tlačí na mozek, sundávat teď batoh. Mamíííí řekni, že se mi to všecko jen zdá, já se chci vzbudit. Já chci domů!! Křičela jsem v duchu.
Sotva jsme popolezli o pár metrů výš, jako ze sna, zas jsem slyšela Petra.
"Anežko, počkej."
"Na co?"
"Vytáhnu, foťák a vyfotím nás, ano?" Do prd*le práce on si s tím baťohem nedá pokoj. A jak se odsud dostanu, ty chtrej až spadneš dolů, když i mobil mám v tom blbým baťohu. Klid, klid. Nadechla jsem se z hluboka. Přesto dost hystericky jsem pronesla:
"Já se nechci fotit!" Já už chci být nahoře, pak už to bude dobrý. O tom jsem byla naprosto přesvědčená. I když ano sněhu tu bylo o trochu víc než tam dole.
"A nechceš, se vrátit?" Nabízel Petr. Donutil mě opět pohlédnout dolů, ačkoliv jsem si to před pár okamžiky zakázala v zájmu vlastního zdraví. A te pohled byl dost odstrašující. Sakra jak jsem se sem mohla dostat? Slézat teď dolů?? To bylo víc jak nemožné. Neměla jsem sebemenší představu, jak bych se mi to podařilo, aniž bych spadla dolů. Kdepak, musíme jít nahoru, to je jasný, tam už to bude dobrý. Vylezeme na horu a tam to bude pohoda. Mé podvědomí si malovalo krásnou rovnou asfaltku, po které budeme krásně kráčet ruku v ruce a tomuhle odpornému výstupu se jen zasmějeme.
"Ne, nechci. Musíme nahoru. Sám jsi říkal, je tu jen jeden směr. Mám pocit směrem nahoru."
"No já vím ale výjmečně, by ho šlo porušit."
"Ne, lezem nahoru," trvala jsem si stále na svém. Jakmile tam vylezeme, bude to fajn, musí!

Poslední třetinu výstupu jsem zvládla, jak jsem se domnívala z posledních sil. Nejraději bych si tam někde stoupla a začala brečet nebo křičet, že to nezvládnu. Jenže můj racionální mozek naštěstí pracoval na plné obrátky a říkal mi něco v tom smyslu: Jinak než po svých se odtud nedostaneš.

Pořád jsem mě v uších přednášku Petra, každý zbytečný výjezd horské služby musí zaplatit, ten kdo o něj zbytečně požádá. Levné to určitě nebude, to se dalo lehce uhádnout. Proto jsem zmobilizovala veškeré síly co jsem měla a nahoru nakonec vylezla. Můj vážný, strhaný obličem Petrovi prozrazoval: melu s posledních sil.

Vrchol jsme nakonec přeci po všech peripetiích dosáhli, byl ve výšce 2352 m.n.m.
Co bylo ovšem nejhorší, na hoře to nebylo vůbec lepší kdepak. Ono když lezete strmně nahoru, nemůžete čekat, že z druhé strany bude asfaltka a příjemná cesta dolů. To byla pro mě ta nejhorší věc, kterou jsem si během výstupu vůbec neuvědomila. Vzpomněla jsem si na slova své kamarádky a málem se dala do pláče.Prý: nádhera, když jsi kousek od vršku a vidíš všecky ty hory, jak ti leží u nohou, zalité poledním sluncem. Bylo zataženo, šedivé mraky které byly všude, kam jen naše oči pohlédly. Viditelnost téměř nulová. Jak mě vůbec mohlo napadnou, že odsud se půjde líp jak nahoru taková blbost. Zas se musel kus slézt po řetězech, tentokrát dolů. To byla ta horší varianta, alespoň mě osobně se tak jevila. Strach se mě zmocňoval víc a víc. Nakonec jsem i tento úsek zdolala, úspěšně. Ale to nebyl ještě stále vší té hrůzy konec. Šlo se horskou planinou, kterou pokrývala vrstava asi 40cm sněhu. Takže ty kameny co byly pod ní nebyly vidět. Člověk pořádně nevěděl, kam to vlastně šlape. Šlo se takovou stezkou, co tam vyšlapali lidé, co tudy prošli dnes již před náma. Cesta ubíhala pomalu a nohy se musely vysoko zvedat, aby šláply do vyšlápnuté stopy. Vidět bylo jen na pár metrů, jinak vše halilo husté mléko.

Petr měl pravdu v polévce na Zbojnické chatě neplavaly ani ty brambory, ale byla jsem ráda za trochu horké vody dochucené podravkou, do žaludku. Pomohlo nabrat nové síly k závěrečnému sestupu. Podlamovaly se mi sice kolena když jsme odcházeli, ale věděla jsem, že dolů se už nějak dostaneme, to nejhorší je za mnou.

Petr celou cestu mlel něco o tom, jak jsem statečná, jak jsem to zvládla, ale já věděla, že už nikdy v životě nebudu dělat věci jen pro to, že to někdo očekává, nebo chce. Dokonale mě to vyléčilo.

Druhý den jsme jeli na Štrbské pleso. Prý velmi odpočinkový výlet. Zubačka nás dovezla téměř na místo a šlo se k plesu, opravdu po mé vysněné asfaltce. Sotva jsme se pokochali výhleden na ono pleso a vypili limonádu, Petr navrhl vyšlápnout si na kopec za Štrbským plesem. Cesta se tam krásně klikatila a nebylo to daleko, takže jsem souhlasila. Když jsme ovšem vyšli až na horu, Petr se zastavil u rozcestníku.
"Koukni, támhle když půjdem je to jen tři hodiny a s tama..." Dál se nedostal, usedla jsem na nejbližší pařez a začala hystericky plakat, že já nikam nejdu že jdu zas dolů a ať si šlape 4 nebo 8 hodin kam chce, já jsem unavená , jdu spátky na zubačku. Nakonac jsem, zalarmovala všechny své síly, vyskočila a začla do něj tlouct svýma slabýma pěstičkama a křičet, že je kretén největší...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama