V šalině

31. října 2014 v 20:00 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné




Poslední dobou mi přišlo, že má hrdinka je příliš kladná bez drobných nedostatků, tak nevím jestli se to povedlo napravit...
Tahle epizoda by nejspíš měla následovat po kapitole o autech.







Polední plná tramvaj si pomalu drncala svou trasou, z hlavního nádraží směr konečná. Klára se zahleděla z okna. Slunce ji hladilo svými teplými paprsky, přes sklo šaliny. Příjemně se zde sedělo a tiše se jí honily myšlenky hlavou. Křižovatky plné aut, vlastně kam pohlédla všude byla auta. Na silnici, vedle silnice parkovaly dlouhé řady. Aut tu bylo pomalu víc jak domů nebo lidí. Pousmála se tomu. Ta Františkova značka samozřejmě nechyběla. Auta jako by jí mávala na pozdrav. Pomalu, si začínala zvykat, při pohledu na další a další Porsche ji napadala pořád stejná myšlenka, taky tě mám ráda. Už ani sama nevěděla jestli stojí o to aby ty auta nastartovala a odjela. Vlastně každé tohle autíčko ji nutilo k mírnému úsměvu, připomínala jí toho úžasného člověka jakým byl On.
Možná je to jen mé podivné přesvědčení, že úžasní a báječní lidé musí být jen chudí. Je to snad pro to, že sama mám pár takových to přátel? Ale mám i pár přátel kteří si žijí opravdu dobře. Tak proč mě to tenkrát tak zaskočilo? Ptala se Klára sama sebe. Konec, konců František byl tím nejbáječnějším mužem jakého kdy poznala. Co mě to má zas naučit? Jistě člověka nedělá jeho auto ani jeho sako či kalhoty. To je jen jakési vnější maskovaní. Člověka dělá něco, co je daleko hloub. Někdo to má v sobě zaházeno kde čím. Zrovna třeba auty, mobily, oblečením, kosmetikou, tituly před a za jménem. Nebo jen těma penězi. Ono je to různé, našla bych toho asi daleko víc. Strach, závislost, stesk, láska... Těch pocitů kterým lidé někdy propadnou je taky víc jak dost. Pak se ta naše skutečná nádhera, krčí kdesi v koutku. Ale on to tak neměl cítila z něj hned, že je jiný, zvláštní a pro ni tak moc přitažlivý.Tak proč? Možná mě to jen zaskočilo nečekala jsem to. To jsem celá já.
Vytáhla svou rozečtenou knížku, s podivný názvem ale pojednávala o hojnosti. Prý každý má jakýsi svůj finační strop. Jakou výplatu bych chtěla mít? Hm... Já nic takového nemám, nic neblokuji, jsem otevřená jakému koliv platu. Čím víc tím líp. Říkala si sama pro sebe v duchu, Klára a auta už nesledovala. Knížka byla napsána čtivou a zajímavou formou a docela ji ty myšlenky zaujaly.
Daniel se mohutně bavil. Ha ha! Ale Kláro! Kláro, no tak.
"Hele kluci, šoupněte jí sem nějaký to auto." Špitl přes rameno, ke dvěma dalším andělům.
"Ale Dane na co? Dyť čučí do té knížky?"
"Neptej se, Zoe a udělej co říkám, díky."
"No tak jo."
"Kláro, koukni z okna." Zašeptal jí do ucha Daniel.
Klára jen tak mimoděk zvedla hlavu a koukla z okna. V tom ztuhla, bylo to jak blesk z čistého nebe když jí to došlo. Já že příjmu jakýkoliv plat? No to je pěkný kec. Lžu sama sobě. Stačilo jedno auto a málem jsem upadla na zem. Jsem blbá... A ještě blbější jsou má přesvědčení. Možná sebe sama omezuju víc než jsem si schopná vůbec uvědomit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama