Ubohý muž

17. října 2014 v 14:34 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné






Času mám dost, vlastně celou věčnost, na rozdíl od těchto spěchajících bytostí, co si zaměnili duchovní čas Vánoc za jakési materiální šílenství, kdy se musí rychle, rychle, všechno koupit.Pozemšťané zapomínají, že vše se koupit opravdu nedá. Povzdechl si tiše Daniel.

Hrábnul opět rukou do svého váčku, kde nabral plnou hrst kouzelného prášku, a mocně do ní fouknul. Na chvilku se zazdálo, jako by lidé zpomalili. Že by přeci jen podlehli kouzlu? Poodešel kousek stranou, nikým neviděn. Možná jedno malé dítě na něj ukazovalo prstem. Matka se hodně divila, co to tam vidí. Nakonec vše svedla na světýlka, která tu všude zářila. Dan se jen pousmál.

Jestli, já mám tohle zapotřebí. Co budu tomu dědkovi vařit? Vánoce na krku, a já měla vše perfektně naplánováno a teď aby udělala na štědrý den rohlíky se šunkou. Blbá dieta. Ti doktoři v nemocnici jsou asi magoři. Takhle se přeci nedá jíst. Přijedou děti, a co jim dám? Jako by ten jeho žlučník nemohl počkat do nového roku, sakra teď před Vánocema, to mi byl čert dlužen, tohle to.

Daniel trhl hlavou, nerad poslouchal věcné negativní myšlenky lidí, které jimi utvářely ještě horší svět. Většinou se snažil to nevnímat, kéž by se tohle dalo někdy vypnout. Jeho pohled spočinul na páru starších lidí. Stál zrovna u stolečku s občerstvením, mohutnější dáma právě dojídala klobásu, namočenou v hořčici. Pán, jak jej sama v duchu nazvala dědkem, stál, odevzdaně vedle ní.

"Ty si tu můžeš dát tak akorát čaj."

Pán smutně pokrčil rameny. Víš stará jsem rád, že mě pustili z té blbé nemocnice...

"Jinak nevím, co bys tu tak mohl jíst."

Odložila kávu na stůl, ze které právě usrkla první doušek,

"Fuj, to je hnusné, to vyhodím, nedá se to pít."

Dan pohlédnul jinam, jak typické... Spatřil o kousek dál muže, v tenké bundě, mírně zanedbaného zevnějšku. Mířil si to právě jeho směrem. Antonín už půl roku hledal práci, a moc se mu poslední dobou nedařilo. Přesto jejeho krásná aura Daniela přímo vábila a přitahovala, tak pozitivní a otevřený člověk se vidí málokdy. Kráčel nadšeně s kávou a jitrnicema v ruce.

Panečku, to je paráda, to si dnes dám dobrotu. Už se nemůžu dočkat. Bože, děkuji za tak krásný den, a jak krásně sněží, radost pohledět. V tom mu sáček i s jitrničkami vyklouzl a spadl na zem.

"Jejda." Pousmál se.

Zastavil se, dřepnul si, aby si mohl postavit kávu na dlažební kostky plné sněhu a vzít si opět své jitrnice zpět do ruky. Pak vzal svou teplou kávu a zamířil si to přímo ke stolečku, kde stál Daniel. A kam před chvílí přišly i dvě kamarádky, hezky a moderně oblečené třicátnice, které si právě špitaly něco o šéfovi jedné z nich.

"Slečno, nemáte prosím cigaretku?"

Obě se zasmály a hned mu jednu nabídly. "Děkuji mnohokrát, pán Bůh vám to zaplať." Děkoval upřímně. Jen Dan věděl, že jeho přání jde opravdu od srdce a lepší věc oběma ani dát nemohl. Což ovšem ty dvě netušily. Jak šťastný muž, pomyslel si Daniel. Antonín s cigaretou v ruce se obrátil na naštvanou ženu.

"Madam, neměla byste oheň, prosím?"

Žena zaváhala, nakonec ale přeci jen vytáhla zapalovač a neochotně s ním mrskla na stolek, aniž by na něj pohlédla.

"Tady." Zabručela.

"Děkuji, pán Bůh vám to zaplať, takový hezký zapalovač, moc hezky na něm svítí ta barva, ten jen tak neztratíte."

Usmíval se nadšeně a zapaloval si dnešní první cigaretu. Nevím, co na tom máš, blbej zapalovač za dvacet korun...

"Eliško ale no tak, nebuď protivná, raději mu dej to své kafe, stejně ho sama nechceš..."

Našeptával do ucha ženy Daniel. Když tak znechuceně učinila, vznesl se vzhůru a pokračoval
dál ve své práci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama