o psech

25. října 2014 v 21:21 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné










Klára, se konečně dostala, na chvilku do přírody.
Procházky byli jeden z jejích tajných léků, hned po meditacích a vizualizacích. Být doktorem, předepisuji procházky třikrát denně, nejen na deprese. Radostně si poskočila. Být chvilku venku sama bylo nádherné. Zaklonila hlavu. Obloha plná šedivých a bílých mraků, začínala na západě nenápadně růžovět. Nemohla si pomoct měla pocit, jako by kousek nad ní dováděli Andělé. Nikdy nic neviděla přímo, přesto její pocity dokázaly vykreslit dokonalé obrazy. Oni se tam snad vážně koulují mráčky. Zavrtěla si sama pro sebe hlavou. Pocit obrovského klidu a lásky ji pomalu prostupoval. Je to tu pořád, věděla to ale teď to cítila zcela hmatatelně a jistě. Pro každého, jen si nabrat, jen se nadechnout.
Na chvíli zastavila a zahleděla se do toho nádherně zeleného kraje který milovala. Vděčně se nadechla. Chtěla obejmout každý strom, každý lístek na něm, dokonce každé stéblo trávy. Pocit, že mezi ní a přírodou není žádná hranice, jedna velká jednota jako by ji obklopovala. Vezla se na nádherném vlně lásky. Ještě víc zpomalila, přesto měla pocit, jako by se vznášela.
Pozdní večer, lákal jen málo koho k procházce, potkávala jen samé páníčky a jejich pejsky. Nebo jsou to pejsci a jejich páníčkové. Pousmála se svému nápadu, že psi venčí své pány. Někdy to to tak vskutku vypadalo, napnuté vodítko a a klopýtající člověk za ním. I takové potkávala. Jindy slyšela pány psů povídat, že nabýt toho psa ani by ven nešli.
První byl malý boxer, který na ni valil své vypouklé obrovské oči. Měla dojem jako by na ni chtěl skočit a celou ji olízat. Zdálo se, že pejsek se hodně přemáhá. Zůstal na místě snad jen kvůli svému páníčkovi. Jsi úžasný pejsek, a tak hodný, víš to? O telepatii a zvířatech už věděla své. Stará vzpomínka se jí náhle vyjevila jako zpomalený film před očima.
Tenkrát ji hodně rozbolela hlava, proto si nejdřív natřela spánky levandulovým aroma olejíčkem. To příliš nezabralo, využila situace a vypravila se ven. Tenkrát začínalo právě jaro všecko kvetlo. Hlava venku pomalu přestávala bolet a ona se cítila o dost lépe. Cestu kterou běžně chodívala se rozhodla ještě o kus prodloužit. Nevěděla kam vede ale věřila, že dnes se určitě neztratí. Najednou se před ní objevila obrovská řada úlů. Obydlí včel jako by bylo narychlo zbito z velkého množství dřevěných bedniček na zeleninu. Délka úlu měla kolem pěti šesti metrů.
Nepřemýšlela kolik tam asi bude včel. Prostě si řekla, že kolem úlu projde, vždyť je součástí přírody, stejně jako včely. Ani ji nenapadlo vrátit se nebo jít ve větší vzdálenosti. Chtěla jen v klidu projít.
Jak bláhový byl její nápad to si Klára uvědomila v momentě kdy se na její hlavu slétlo asi tak padesát včel a začalo pobzukovat. Levandule na jejích spáncích včelám určitě hezky zavoněla. Zněli spíš zvědavě než výhružně, napadlo ji když na to později vzpomínala. V ten moment strnula hrůzou. Nevěděla co si má počít. Včely bzučely všude kolem ní. Létaly hlavně kolek jejích vlasů a hlavy. Jeden prudký pohyb a tohle škaredě odskáču! Byla první myšlenka co ji napadla. Strnule stála, nevěděla co si počít. Panika ji celou zaplavila, i když se ani nepohnula. Včely stále kolem ní bzučely. Prosím nechte mně, já vám nechci nic udělat. Prosila je v duchu. Pomalu kladla jednu nohu před druhou jen na délku svého chodidla. Jinak se téměř nehnula. Krůček po krůčku opravdu velmi, velmi pomalu se pohybovala kolem úlů. Prosím nechte mně, já vám nechci nic udělat. Prosím nechte mně, já vám nechci nic udělat. Prosím nechte mně, já vám nechci nic udělat... Vysílala tuhle myšlenku stále dokola ke včelám.
Stala se ta nejpodivnější věc, jaké by se nikdy nenadála. Dokonce si byla jistá že kdyby jí to někdo vyprávěl, neuvěří mu. Včely pomalu jedna za druhou začali odlétávat. Jedna se jí dostala za tričko. Dvě nebo tři se jí zamotaly do vlasů. Pokusila se jim pomoci ani tyhle ji nebodly. Jen jedna včela se jí nepříjemně lezla po prostředku čela. Asi byla plná pylu. Čelo jí v těch místech začalo okamžitě svědit a opuchat. To bylo vše co se jí stalo. Jedno jediné žihadlo nedostala.
Tento zážitek s ní tak mocně otřásl, že se už na věci mezi nebem a zemí nedokázal dívat stejnýma očima. Klára si tiše povzdechla při vzpomínce na včely.
Ano a od té doby vnímám přírodu úplně jinak. Sehnula se pro odhozenou pet lahev. Škoda že si lidé nejsou vědomí toho jak moc Přírodě ubližují. Pomalu stoupala do kopce. Asi v polovině kopce seděl vlčák u cesty a panička ho nějak nemohla přimět k dalšímu pohybu.
To vypadá jako by tam na mně čekal. Napadlo ji při pohledu na vytrvalého pejska. Usmála se své domýšlivé myšlence. Chtít se líbit chlapům, ale i psům, jsem bláznivá zas....
"Asi se mu líbíte, nechce se odsud ani hnout!" Zavolala na ni paní s vlčákem když kolem nich procházela. Klára se rozzářila jako sluníčko, mile se na paní usmála. Alespoň někomu se líbím, hmm.
Ne jen psům Klárinko. Zašeptal ji jemně, do ucha Daniel.
Ne jen psům, no teda já mám ale nápady... Začínalo být chladno raději přidala do kroku a dál si užívala pocity lásky a radosti jen z toho, že tu je a kouká na zelenou přírodu která ji obklopovala a naplňovala radostí.
Zahlídla je ve větší dálce. Mohutnou paní která venčila psa, snad dogu. Nebyl zas tak obrovský jako velká doga a hravě poskakoval. Pejska měla na volno bez náhubku. Nejspíš si myslela, že už takto pozdě večer, i když bylo ještě světlo, nikoho nepotká. Doga jí dovádivě skákala při boku. To bude nejspíš odrostlé štěně. Klára se na ni laskavě zahleděla. To ovšem neměla dělat! Pes se okamžitě zahleděl na ni. Vypadalo to jako by ji zkoumal svým pohledem. Pak se rozeběhl přímo k ní. No tak tomuhle psisku asi neuniknu, ten tu na mně skočí z rozběhem. Stála nevěřícně a jen sledovala jak pes k ní pádí úprkem. Ani na další krok se nezmohla, jen se celému výjevu usmívala. Nevěděla co je víc směšné jestli pes nebo jeho panička která řve na celé kolo co jí hrdlo stačí: "Belsíííííínko, Besííínko, stůj!" Besinka se ale zastavit nemínila naopak ještě přidala. Ježišmárja, vždyť mě to psisko povalí. Pes ji ovšem vesele minul, když už si chtěla vydechnout, ucítila psí tlapy na svých lopatkách. V ten moment z ní vyšlo první chi chíííí.
Psík se otočil pokračoval ve běhu přičemž proběhl ještě čistotně kaluží, zřejmě aby si umyl své tlapy. Opět skočil na Kláru tentokrát ze předu. Klára nevěřícně stála a málem upadla, nikoliv pod tíhou psa ale smíchy. Udýchaná panička neustále křičela: "Belsíííííínko, Besííínko, stůj!" Když už byla dostatečně blízko, a pes stále ne a ne poslechnout, naštvala se na tolik, že se slovy já se na to vys*ru, švihla po psovi samonavíjecí vodítko. Ten naštěstí byl na tolik pohotový, že uskočil a vodítko skončilo ve křoví. Ještě stále v poklusu se omlouvala. Klára sotva popadala dechu jak se stále smála a smála. Sdělila jí že se vůbec nic nestalo, že už se dlouho nenasmála jako právě teď.
Besinka se ještě jednou vrátila aby opět Kláře skočila radostně na záda a opět se vrátila k rozčílené paničce. V dálce za sebou ještě Klára zaslechla:
"Stůj Besíínko, hodná tak je to správně." Besinka se konečně rozhodla uposlechnout rozkazů své paničky. Klára se vesele nadechla a pokračovala v cestě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama