Magika

18. října 2014 v 17:34 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné










Celé město tepalo do taktu spěchám. Utíkej! Hni se, hni! Nestihneš... Klára nerada spěchala, ale tentokrát jí předvánoční nálada lidí okolo radila dobře. Šla pro syna do školy téměř na poslední chvíli. Tempo města ji naprosto pohltilo, doslova si užívala i tuhle spěšnou chůzi. V záplavě vánočních výloh, kam jen její oko pohlédlo, všude se to blýskalo a třpytilo červeně, zlatě ,stříbrně. V tom náhle lehce šťouchla do těhotné maminky s dítětem v náručí.

"Promiňte," usmála se na ni i na dítě, kterého se velmi lehce dotkla a pohladila ho.

"Nic se nestalo," odvětila žena a rychle odkráčela jiným směrem.

Na moment se zahleděla zamyšleně za nimi, sama nevěděla proč, přesto jim v duchu od srdce popřála hodně štěstí, jako by ho snad měli potřebovat. Nakonec se otočila a rychle pokračovala do školy. Ruch a tempo města ji znovu popoháněl. I když její myšlenky se stáčely směrem k dětství.

***

Jako malá holka ke všem dospělým vzhlížela. Když ji babička radila, aby hezky zdravila a pomáhala druhým. Neviděla na tom nic špatného.

"Jeden dobrý skutek denně, Klárko!"

Zdůrazňovala se zdviženým prstem. Proti tomu neměla Klára námitky. Nadšeně ji poslouchala a ráda pomáhala všem, kdo to potřeboval. Tu pomohla staré paní a odvezla káru se senem, jindy donesla nákup až do domu...

Byla nadšená tak, že nakonec byla schopná učinit i tři dobré skutky denně. Jednu nevýhodu to ale přeci jen mělo. Návraty domů se většinou protáhly. Na dotazy babičky i rodičů, kde že to tak dlouho byla, odpovídala:

"Tož pomáhala jsem tam jedné tetince s tašků, ona mě pak pozvala na limonádu..."

Došlo to tak daleko, že jí doma začali ironicky přezdívat Kulový Blesk. Kláru tím neodradili ani náhodou. Nadále ráda pomáhala, kde jen mohla a komu mohla.

Až jednou si ji vzal otec stranou a vysvětlil jí, jak to na světě chodí. Že je sice hezké pomáhat druhým, ale musí vždycky nejdřív myslet na sebe, a ne na ostatní. A že když má posledních 20 korun, musí si je nechat, a ne je někomu dát, jinak by třeba pak byla hlady a její žaludek se moc nenaplní pocitem z dobrého skutku... A je lépe pomáhat jen těm, kdo si to opravdu zaslouží, a ne každému, koho potká, protože nikdy neví, co je to za člověka.
Zkrátka tak dlouze a pečlivě vše vysvětloval, až nakonec uznala, že má pravdu, a začala se i tak chovat. Ještě teď si vzpomínala, kolik ji stálo úsilí slib dodržet. Nakonec to překonala a opravdu pomáhala jen těm, o kom se domnívala, že si to opravdu zaslouží, tedy jen svým blízkým, přátelům a příbuzným.

Až donedávna, je to asi tak půl roku, si uvědomila, že chce pomáhat všem, prostě komukoliv, komu jen může. Třeba s kočárkem nebo přidržením dveří. Tehdy se ovšem opět ozval její otec, i když dávno už mrtev, v podvědomí se přesto ozval, nedělej to, všichni tě budou mít za dobráka a budou to zneužívat... Ale tati, už jsem velká holka, já to zvládnu, smála se pomyslně na svého otce.

***

Ze vzpomínek ji vytrhla další maminka. Jedno dítě držela za ruku a kočárek tlačila druhou rukou přes velký schod z obchodu. V kočáře spal zřejmě bráška nebo sestřička caparta, co kráčel vedle mámy. Do toho ten schod u obchodu, maminka měla všeho plné ruce. Klára uviděla, jak malé padá balonek. Rychle se sehnula a podala jí jej. Usmála se na maminku, která v tom okamžiku nevěděla, co dřív. Tyhle reklamní rekvizity jsou všem rodičům jen na obtíž, ale děti po nich tolik touží. Povzdechla si v duchu. Nakonec to dopadá vždy stejně, velké bác vyvolá vodopád slz, který nejde zastavit žádnému mrňousovi.

Chtěla pokračovat v cestě, jenže tentokrát starší babička s vozíčkem na nákup ne a ne zdolat, stejný schod, se kterým se potýkala maminka s kočárkem. Navíc rychle se zavírající těžké dveře do obchodu. Klára div nezakopla, jak se snažila rychle přispěchat babičce na pomoc. Opět se usmála. Nikdo by nevěřil, jak neuvěřitelně ji takové drobnosti vůči neznámým lidem dobíjí a dělá ji to obrovskou radost. Hřálo to uvnitř. Nebyla si jistá, jestli tyto drobné a nečekané skutky nějak pomáhají i ostatním, ale doufala, že zahřejí srdce lidí stejně jako to její; a možná jednou i strhnou pozvolnou lavinu lásky.

Děláš dobře, Kláro, moc dobře, šeptal jí u ucha a přitom se usmíval, Drahoslav, který se vznášel u jejího pravého boku.

Klára se usmála a přidala do kroku, něco jako by jí říkalo, že dělá dobře, a to jí stačilo. Prosím, ať tu školu stihnu včas, děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama