Jak jsem přestala tlačit hlavou proti zdi

16. října 2014 v 21:46 | Miluška |  Moje (s)myšlenky








"Nejspíš to tak má být."
"Jestli tam mám být budu."
"Nic není náhoda."
Znáte je, tyhle ty věty? Někdy působí jako berlička, pro lidi, kteří si už neví rady a tak si něco takového řeknou. Lidi, kteří už neví co, a tak to vzdají se slovy: "Asi to tak má být."
Jenže, mě tyhle věty dávají sílu, sílu jak najít směr proudu, sílu jak přestat šlapat vodu na místě a prostě přijmout věci které jsou tak jak jsou. S vědomím toho, že vše mě má někam posunout, něco mi ukázat. Možná to vypadá divně, ale život začal tak nějak plynout. Přestala jsem tlačit hlavou proti zdi. Díky tomu přišla ohromná úleva, nemusím nic nikam posouvat ono se to tam dostane samo! Třeba úplně jinou cestou, než bych si myslela... Ano není to vždy tak snadné ale pokud si z těch slov uděláte svou denní afirmaci, něco se změní. Nejdřív to něco vypadalo jako naprostá drobnůstka, zrnko písku na poušti, ale dnes si uvědomuji wauuu no to je obrovské, postavila jsem pyramidu ze zrnek písku!
Najednou jsem si začala uvědomovat maličkosti, které bych normálně minula bez povšimnutí. Jako jsou nádherně se vlnící, listy stromů v podzimním větříku. Nebo vlající culíčky mé cery když běží a já se jí snažím dohnat, v deštivém ránu, cestou do školy. Hnědnoucí listí na mém oblíbeném ořechu. Zdravím ho při každé cestě kolem, jemným pohlazením na jeho kůře. Ranní rosou která se třpytí jako démanty na listech trávy. Koupajícími se Vrabčáky v kaluži vody. A to máme jen jedno uspěchané ráno cestou do školy a ze školy. Krásná tapiserie se dá utkat z těch drobných teď které nacházím v každém okamžiku a navlékám si je jako vzácné perly na šňůru své paměti.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama