Cukrárna

17. října 2014 v 22:48 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné








Zbývalo už jen par dní do mikulášské nadílky. Lidé spěchali městem, jeden míjel druhého, s plnými taškami sladkostí, ovocem a sem tam se našla i nějaká hračka. Daniel zahlédl jednu mladou maminku, jak jí z tašky vykukuje malý plyšový medvídek. Asi byl zvědavý, kam že ho to nese. Rychle se schovej, kdyby tě zahlídl Pepík, byl by průšvih... Napomenul medvěda okamžitě. Stejně už je tma a nic bys neviděl, pousmál se na hračku. Komíny kouřily a sněhové vločky stále ještě padaly. Okna domů se rozsvěcovala jedno za druhým jako svíčky na vánočním stromečku. Daniel zamířil k jednomu komínu, ze kterého se linula medová vůně perníků. Už z dálky viděl, že na střeše malé cukrárny nebude sám.

"Ahoj Danieli, vezmi místo."

"Ahoj Drahoslave, tak co, dnes nebyla žádná záchranná mise?"

"No," poškrábal se Drahoš zamyšleně na své zlaté hlavě plné kudrlin, "jak se to vezme."

"Tak si opět vzpomněla!" Usmál se Dan. "Ty se máš, aspoň se nenudíš, víš, kolik je nás nezaměstnanejch?"

"Ale jo, já rád pomáhám, pozemšťanům. Tahle Klára, co zjistila, že stačí jen požádat, já se ti tolik nenalítal za celý její život."

"No tak vidíš," přisedl si k němu Daniel s úsměvem. "Konec konců, jiní na prosbu čekají celý lidský život, až je jejich svěřenec v té největší nouzi, teprv pak zkusí o něco požádat. Přitom je to tak snadné, stačí vyslat upřímnou prosbu od srdce."

"Jo, když ona tak krásně prosí..." Drahošovi se okamžitě vybavila, vzpomínka na unesené dítě, někdy z jara. Byly toho plné noviny, televize i ten jejich internetový faccebůk. Klára sice zprávy nikdy moc nesledovala, ale přesto měla zapnuté rádio v autě a její prosba byla na světě téměř okamžitě". Nejdřív se vylekala vlastních představ, co kdyby se taková věc stala jí, ale vzápětí už prosila:

"Je-li to alespoň trochu možné, pomozte tomu malému děťátku, co ho unesli na ulici přímo z kočárku, chudák maminka. Děkuji."

Copak o to, možné je skoro všecko, nejdřív celé zástupy andělů hučely do únosců, aby dítě vrátili. Když se tahle činnost zdála bezvýchodnou, odhodlal se Drahoslav k daleko radikálnějšímu činu a sáhl muži i ženě do svědomí. Což se ukázalo jako velmi účinné. Alespoň že tak. Někteří lidé se chovají, jako by ani žádné svědomí neměli.

"Tihle lidé..." pokrčil rameny Drahoš."

"No, ale pomohlo to, pokud si vzpomínám."

"Trvalo to sice pár dnů, ale nakonec děcko vrátili a přiznali se. I když byli už v Německu. Což je vlastně zázrak, v tomto světě určitě.
Dnes jsem byl v Praze, její kamarádka měla infarkt. Nebyl to pěkný pohled, ale když ty její žádosti jdou tak upřímně od srdce... Prostě se seberu a letím..."

"Já někde zaslechl, prý má neobyčejně silnou intuici, na pozemšťanku?"

"No ano, to je pravda, a hlavně jí naslouchá. Koukej, tamhle stojí ve frontě, a vůbec jí to nevadí."

" To se mi ani věřit nechce, já viděl dnes tolik nabroušených lidí, sypal jsem na ně ten prášek s duchem Vánoc, a málokdo byl tak v pohodě jako ona." Andělé slétli níž, aby viděli přes okraj střechy na spěchající lidi, kteří se hrnuli z jedné strany na druhou jako mravenci v mraveništi. Zahlédli ho patnáct metrů od cukrárny. Rázoval si to po chodníku a nekoukal nalevo ani napravo.

Byl to takový bručoun, měl kolem pětašedesáti. Spěchal kamsi na nákup mikulášské nadílky pro vnuka. Najednou i on ucítil, proč andělé poposedávali na střeše, onu nebeskou vůni, která se linula z cukrárny.
No výborně, snad tam nebude moc lidí, a když tak je předběhnu...
Matěj vešel rázně do cukrárny, zvonek jednou cinkl. Klára se otočila ke dveřím, usmála se na chlapíka, který působil dost nevrle.

"Dobrý den, kde končí řada?" Sakra, co to tu povídám?

"Tady za mnou," usmála se na něj mile, už podruhé. A znovu upřela pohled na perníčky ve vitríně, působily tak mile a domácky, téměř jako od maminky. Zkrátka tahle malá cukrárnička měla své kouzlo.

"Já bych nerad předbíhal," prohodil Matěja zhluboka se nadechl té úžasné vůně. Domácí výroba, to si doma šplhnu, prohlíželsi Matěj tmavě hnědé perníčky s bílou polevou... Nejvíc se mu líbila chaloupka, která vypadala jako z té pohádky o Jeníčkovi a Mařence.

"No a to by se toho asi tak stalo," culila se na něj. "Spěcháte?"

"Vůbec," usmál se ještě před chvílí nabroušený Matěj. "Nevíte, kolik stojí tahle chaloupka?"

"Já vás pustím! Ta šedesátpět korun a ta větší stodvacet. Taky se mi moc líbí, ale vezmu Mikuláše s andělem, to bude dětem stačit. Jak je znám, okamžitě je zbaští. Perníčky milují!. Doma, když pečeme, nestihnu je nikdy ani pomalovat polevou."

"Kdepak, to je dobrý, rád počkám," mávl rychle rukou, Matěj.
Paní před Klárou konečně dokončila výběr dortu i s objednávkou a Klára přišla na řadu.

"Tak co? Jestli máte naspěch, mně to nevadí," smála se Klára.
"Ne, já si to zatím rozmyslím," usmíval se ještě před chvílí nabroušený Matěj.

"No tak to vidíš sám," prohodil Drahoslav na Daniela. "To je prostě Klára..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 top-sims top-sims | Web | 17. října 2014 v 23:02 | Reagovat

na tomhle blogu sem znova a ipět sem ráda, že potkávám autorské blogy.já miluju příběhy, taky tvořím, ale SIms příběhy, kdybys chtěla můžeš kouknout.

2 miluskyzapisnik miluskyzapisnik | E-mail | 18. října 2014 v 14:55 | Reagovat

Díky moc top-sim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama