Chůze po obruníku

18. října 2014 v 14:51 | Miluška |  Moje (s)myšlenky










Život se podobá chůzi po obrubníku. Jen já na to občas zapomínám. Kráčím s roztaženýma rukama balancuji ze strany na stranu, s obavou že bych mohla spadnout. Proboha ta hrůza. Přitom ta největší legrace na tom je na chvilku ztratit rovnováhu. A přesto ji vybalancovat a pokračovat v dalším kroku. Opatrně klást nohu za nohu nechat se pošimrat větvemi keře. A jít dál. A když to nejméně čekám bum, jaká hrůza upadla jsem na chodník. Pěticentimetrový pád mi nebrání znovu vylézt na tu zpropadeně úzkou stezku zvanou život.

Napadá mě proč někdy zapomenu, že to vlastně dělám hlavně pro zábavu legraci, hravost a ten úžasný pocit kdy se nakloním a chytnu ten správný balanc a dokážu to ustát. A nebo ne můžu se vrátit spět na chodník a šlapat si tu po bezpečné cestě, tak notoricky známé a prochozené pořád dokola jako ten znuděný tygr v Zoo. Zaplakat by se na ním člověku chtělo. Ne nemá dnes už klec má skleněnou vitrínu zvanou výběh je to větší a tak si tam ty zvířata vyšlapou své notoricky známé chodníčky, po kterých chodí znuděně pořád dokola ano mají se líp jako kdysi ale svoboda, svoboda pralesa to opravdu není. A tak si říkám jestli se třeba taky nepodobám tomu zvířeti a první krok obrubník, není tak jistý ale třeba je to okraj té mé skleněné vitriny kterou jsem si kolem sebe dobrovolně postavila a teď jsem frustrovaná že mi sklo brání ve spoustě věcí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama