Bolest

21. října 2014 v 20:00 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné











Slunce právě uléhalo do nachové peřiny za obzor. Obrovská louka se tu rozprostírala, kam jen oko dohlédlo, jako velké moře trávy květin a stromů. Příroda tiše šuměla. Stála naproti němu, stačilo udělat dva tři kroky a mohl být u ní. Nařasená dlouhá selská sukně, živůtek, co jí těsně obepínal. Vlasy jemně zastrčené za prvé ucho padaly až do půli zad. Zdálo se, že ta červená barva jí opravdu sluší.

Stál nehybně, jako by přimrzl. Nechápal. Ze středu hrudníku té dívky tryskaly ohromné gejzíry čehosi neznámého. Ona tu podivně lesknoucí třpytivou látku nabírala do dlaní a foukala přímo k němu. Bylo to příjemné, hřálo to tak tetelivě, ale ne horce. Nejdřív hlavně u srdce cítil blažený pocit a pak topřetékalo a rozlévalo v celém těle. Dlouze vzpomínal, kdy už něco podobného zažil… Ten pocit znal, jen si pořád ne a ne vzpomenout, odkud. A ty její oči, tak se mu už dlouho do nich nikdo nedíval, měl pocit, že jej snad těma očima laská a hladí.

Stála s dlaněmi nachystanými k pití, ona ovšem do nich foukala a zvedala jemný větřík z nich. Drobné lístky, kytičky a srdíčka se ve zbývajícím slunci jen blyštily. Nebylo pochyb, co dělá, tahle podivná směs protínala jeho hrudník v místě, kam jej posílala, a plnila celé jeho srdce, celý jeho hrudník a nakonec ho celého zalévala ta nejkrásnější energie, co v sobě našla. Touto energií byla láska.

Pořád stála s našpulenými rty a foukala jemně přímo k němu a přitom upírala své modré oči na něj.
Najednou, chtěl k ní vztáhnout ruku. Ve snaze zjistit jestli je živá, nebo ne. Co se to s ním vlastně děje?
Klára otevřela oči. Byl tu zas, pan On! Bylo to tak zvláštní, ani nevěděla, jak. Jednoho dne uprostřed meditace se jí tahle scéna sama ukázala, a od té doby se to stávalo denně několikrát. Třeba vysávala, a najednou se musela na chvíli zastavit a viděla se, jak mu fouká lásku přímo do srdce.

Věděla hned, že kolena, která ho tak bolí, jsou manifestovanou bolestí srdce, a tenhle opakující se výjev jí to jen potvrdil. Věděla jistě, že ho asi hodně bolí, jinak by se to takto neustále neopakovalo. Nikdy neváhala ani chvíli, chtěla by mu pomoci i jinak, kdyby to jen šlo...

"Andělé, prosím, je-li to alespoň trochu možné, pomozte mu, děkuji."
To bylo vše, co svedla a dovedla takhle na dálku. Věděla, že andělé ji určitě také vyslechnou.
Vůbec nerozuměl, zas se mu objevil ten výjev před očima a bolest postupně ustoupila. Co to je? Zbláznil jsem se nebo co?



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama