Autobus

16. října 2014 v 15:52 | Miluška |  Andělé mezi námi









Existují Andělé? Tak tuhle základní otázku si kladu v těchto příbězích. Někdy mám pocit, že ano, jindy se naopak domnívám, že nemohou. Obzvláště pak, když si pustím zprávy nebo otevřu kterékoliv noviny. Tam všude vidím svět plný zla a zlých lidí. Pak mívám akorát pocit, že něco jako nebe a andělé v něm nemůže vůbec existovat.
Přesto, pojďte se mou zkusit hledat. Třeba zjistíte, stejně jako já, že andělé jsou. Jen je potřeba se dobře rozhlédnout. Najednou je spatříte, a to sice v každém z nás. Jsou tam, opravdu. Ten, kdo nevěří, ať zkusí číst dál…

Jako dítko školou povinné jsem dojížděla od druhé třídy do školy v okresním městě, vzdáleného asi 15 km. Nejdříve mě na autobus vodila moje maminka, ale od třetí třídy jsem už jezdila sama. Nebylo to nic zvláštního, přesto dnes mám dojem, že jsme byli samostatnější. A vůbec jsme toho na svůj věk museli zvládat víc než dnešní děti.

Dodnes si pamatuji jednu holku. Ta už chodila na gymnázium. Pro mne jako pro dítě to byla téměř dospělačka. Měla krásné dlouhé vlasy až po zadek, barvy zralé pšenice. Přišla mi moc hezká, vzhlížela jsem k ní s patřičným respektem. Vždy, když jela spolu se mnou, dávala na mě pozor, přestože ji o to nikdy nikdo nežádal. Byla na mě moc hodná. Já to brala jako výsadu, že se mi věnuje tolik pozornosti. Bohužel nejezdila úplně pokaždé a tak se mohla odehrát tahle příhoda.

Byl zrovna takový ten předvánoční čas, už se začalo péct pomalu vánoční cukroví. Vidím to, jako dnes. Moje milovaná babička peče ve starých kamnech, kam se přikládají "polénka" do kamen.

A právě v tento čas napadla trocha sněhu. Díky tomu, jak se všude solilo, z něho byla jen taková šedivá břečka. Což nás děti nesmírně mrzelo. Nosily se tenkrát boty "sněžnice". Všechny děti je měly naprosto stejné. Jen barvy byly rozdílné. Já si pamatuji červené, světle modré a tmavě modré. Jednoduše nic jiného se nedalo koupit. Jeden druh, tři barvy, a kdo je neměl, nebyl, jak by se dnes řeklo, in.
Takto jsem stála na starém nepřehledném autobusovém nádraží. Mírně jsem podupávala nohama a pokoušela jsem se stavět z toho rozmoklého a rozježděného sněhu hradbu. Jednu nohu přisunete k druhé a ten skoro sníh co tam uvízne, vytvoří hradbu. Dítě prostě musí něco vymýšlet pro ukrácení času při čekání na autobus a taky byla ta zima. To dupání mě trochu zahřívalo. Děvče, co se mnou tak často jezdívalo, nikde. Kam nastoupit nebylo vždy snadné. Autobusy tu stály v řadě jeden vedle druhého. Jestli je tohle nástupiště číslo 18 nebo 17 se jen špatně rozlišovalo. Autobusy měli ještě cedulky, přesto jsem raději nastupovala podle známých tváří od nás z vesnice. Tahle taktika většinou nezklamala.

Jak jsem tam tak stála a podupávala na místě, pokoušeje si hrát se zmíněným sněhem, zvedla jsem najednou hlavu. A koho nevidím, děvče, kamarádku, co jsem znala od nás z vsi. Usmála jsem se na ni.
"Ahoj, Terezo." ona se také usmála.
"Ahoj."
"Jak se máš, už jsem tě dlouho neviděla." Začala jsem tvořit nohou otisky ve sněhu do tvaru kytky.
" My jsme se totiž přestěhovali do Zlechova." Tuhle důležitou informaci jsem přešla a nevěnovala jí příliš pozornosti. Zlechov byla zastávka před naší vesnicí, takže se nebylo čeho obávat. Popošla jsem k ní blíž. Aniž bych si všimla, že stojím o kousek dál od nástupiště, kde jsem já většinou nastupovala do autobusu...
"Zlechov, tak to pojedeme spolu," mrkla jsem na ni významně. Ona jen přikývla a řekla:
"Asi jo." Dál jsem se tímhle tématem nezabývala. Udupávaly jsme různě sníh a přitom si povídaly.
"Tak co, už pečete na Vánoce cukroví?" Zajímala jsem se čile. "Já budu dnes péct s naší babi. Moc mě to s ní baví." Pustila jsem se do hovoru nadšeně. "Dnes budeme dělat medvědí tlapky do formiček."
"Naše mamka asi letos péct nebude, má moc práce s vybalováním. Prý jí něco upeče moje babička." Informovala mě Terka.
" To u nás se peče o stošest. A co babička spálí, to hned odnese praseti do chléva. Prý ať má taky Vánoce." Kroutím přitom hlavou, "no chápeš to?" Usmívám se na Terku.
"Chi chi chi." Směje se tomu Tereza.
"Jo a mamka mi tvrdila, že to babička spálí dávku vždycky schválně, aby to mohla dát našemu čuníkovi." Tak jsme se zapovídaly do tématu Vánoc a vánočního cukroví, ani jsem si nevšimla, že pomalu nastupujeme do autobusu.
Dobře jsme se bavily a bavily, témat bylo dost. Jedním z nich byl Ježíšek. Živě jsme diskutovaly o tom, co by mohl přinést a co určitě přinese... Až Terka najednou prohlásila.
"Tak já už musím vystoupit, jsem doma. Ahoj." Zvedla jsem hlavu a opravdu. Byly jsme ve zmíněném Zlechově.

Cesta až doposud probíhala naprosto stejně jako jindy, neměla jsem tedy důvod se jakkoliv znepokojovat. Byla jsem si tak dokonale jistá, že i když autobus odbočil z cesty, nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. No tak dnes jede trochu jinudy. Jistotu a naivitu malých dětí bych chtěla mít dodnes. Měli jsme jet do Boršic u Buchlovic a místo toho autobus odbočil do Buchlovic, což byla vesnice hned vedle. Přesto já byla stále přesvědčená, že nakonec dojedu do své rodné vísky.

Nutno zmínit, že většina řidičů autobusů, alespoň jak já se pamatuji, byli značně nevrlí a protivní pánové. V autobuse vládli, a když chtěli, vstali a zakřičeli třeba na pubertální chlapce, že se v autobuse nekouří. Až se onen cestovní vůz otřásal v základech. Klidně tohoto výtečníka i vyhodili ven a nechali ho čekat na další spoj. Ale stačila i jiná maličkost, aby si ve voze sjednali pořádek.

Byli to už pouze dvě zastávky, všichni lidé vystoupili a já zůstala v autobuse jen s řidičem. Onen pán se otočil a naklonil se směrem do autobusu.
"Vystupovat slečno, tady je konečná." Já se na něj usmála a zcela sebejistě jsem řekla.
"No to je možné, ale tady já nebydlím." Dál jsem klidně seděla na zadním sedadle. Vůbec jsem se nevzrušovala. Byla jsem naprosto v klidu. Což asi pana řidiče pobavilo. Já nějak pochopila, že tenhle pán je trošku jiný, takový milejší než řidiči jaké jsem až doposud vídala. Řidič na mne mávl pravou rukou.
"Pojď sem," ukázal na sedadlo nejblíž řidiče. Tam se smělo sedět od 12 let. Což já měla zakázané. Proto jsem neváhala ani minutu, když mi to dovolil sám řidič autobusu. To bylo jako svolení od samotného Boha. Ani se nenadál a už jsem tam seděla. Čekajíc co se bude dít.
"Jak se jmenuješ, slečno?" Vyhrkla na mne onen pán. Pobavení mu čišelo z očí.
"Miluška Grossmanová."
" Aha, Miluško a kde tedy bydlíš?" Ptal se zvědavě a přitom si pro sebe kroutil nechápavě hlavou.
"V Boršicích u Buchlovic." Odpověděla jsem pohotově.
"Aha." Prohlásil řidič značně odevzdaně, otočil klíči v zapalování a nastartoval stařičký autobus.

Jeli jsme rychle a já si to jízdu užívala. Smět sedět na onom prvním sedadle, odkud byl skvělý výhled na silnici i na okolí, to se mi tak často nestávalo. Viděla jsem, že opravdu jedeme domů. Jeli jsme zezadu od přehrady, kam jsme se chodili o prázdninách koupat. Znala jsem to tady všechno víc než dobře. Cesta ubíhala pod koly autobusu svižně.
Na náměstí v Boršicích přesně podle předpisů zastavil na zastávce autobusu a otevřel dveře.
"Tak, Miluško, tady bydlíš?"
"Ano." Usmála jsme se na něj. "Děkuji a nashledanou."
"Naschle." Prohodil onen řidič s úlevou. Asi že se mě konečně zbavil. To už jsem ale vystupovala a šla pomalu domů. Neměla jsem tušení, jak moc pozdě jdu a jak jsem se zdržela.

Dodnes nechápu, jak si mohl dovolit tak zajet, a jak to, že to vůbec udělal. Mohl mě vyhodit ven z autobusu a víc se nestarat. To se ovšem nestalo.

Moje babička na mě už čekala, stála mezi dveřmi jako sám generál, ruce v bok. Její korpuletní postava vyplňovala "žoudra", tak se zde říkalo otevřeným dveřím. Co jí chybělo na výšce, dohnala svou rozložitou postavou. Moje babička byla moc hodná, nejhodnější. Běda však tomu, kdo ji rozhněval a byl jí v tu chvíli po ruce. Což se naneštěstí stalo právě mně. Její modré vodnaté oči vždy tak dobré a plné lásky, najednou metaly jeden blesk za druhým.
"Tož cérko kdes byla co?" Spustila na mě rozhněvaně babi. " Já už volala mamce, ta je na cestě sem domů. To sa dělá…?"
"Jaaa ...á jááá, sem tentoc, zajela..." Koktala jsem rychle. Pak jsem babi vyprávěla, jak se to všecko seběhlo. Ta postupně přestala metat blesky z očí a začala se usmívat. Posléze kroutit hlavou.
"Bože, Cérko, cos to zas vyváďala?" Ptala se babi. "Jak se ten řidič menoval, jak vypadal, kdo to byl? Maminka mu bude chtět poděkovat."
"Babi, no vypadal jako, jako řidič autobusu, akorát byla takový... hodný. Jak se jmenuje, neříkal, já vážně nevím..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama