Auta

22. října 2014 v 19:00 | Miluška |  Příběhy uvěřitelně neuvěřitelné









Raní nával v tramvaji byl jako obvykle veliký. Všichni ti unavení a rozespalý lidé, ne moc veselí z toho, že musí v tuto dobu jet za prací. Mačkali se téměř jeden na druhého.

Klára stála nad svým synem a koukala se z okna. Pozorovala domy které míjely. Plná úžasu nad uměním starých mistrů, jak jen něco tak krásného dokázali postavit. Obdivovala to dnes a denně. Sam seděl kupodivu v klidu, počítal, modrá auta. To mi poradili snad sami andělé tuhle hru... Napadlo ji. I já, některé auta ráda počítám. Není divu, že i malého baví tohle počítání. I když je nikdy nepočítala na hlas, děti vidí opravdu daleko víc než vidí obyčejné dospělácké oko. Pousmála se sama pro sebe.

V tom ji z jejích myšlenek vytrhl hlas, který zazněl opodál:
"...ano zítra v devět se u mě zastavte já se s vámi na to podívám. Uděláme v té věci co jen bude možné. A nezapomeňte si vzít všechny dokumenty. Děkuji."

Žena položila telefon, ale vzápětí se opět pustila do hovoru s dalším člověkem. Je tohle vůbec možné, napadlo Kláru. Ona to tu má místo kanceláře, nebo co? No nejspíš zaspala a teď má pocit provinění. Klára se čistě ze zvědavosti ještě více zaposlouchala do hlasu který tak mile a naléhavě vyřizoval telefonáty. Zjistila, že se jedná o nějakou sociální pracovnici co zprostředkovává adopci dětí. Ta žena měla pocit že musí být hodná a milá na všechny jen pro to by si zasloužila také trochu lásky.

Ach, jak ti jen pomoci? Lásku si nemusíme zasloužit, ta je v nás. Jen si to uvědomit. Nikde ji nemusíš hledat, ty už ji přeci máš. Nenápadně se podívala po ženě. Byla mladá v tvídovém kostýmu a s obrovskou brašnou, nejspíš plnou papírů. Brala si svou práci i domů. Její drobný obličej rámovaly krásné kaštanové vlasy zastřižené do mikáda.

Ano, zasloužila bys si trochu lásky. Problesklo hlavou Kláře okamžitě. Zkontrolovala syna a když se jí zdálo, že je vše v pořádku, přivřela oči a začala se soustředit na své srdce, uprostřed hrudi. Tam bylo lásky pro každého vždycky dost. Cítila jemné vlny vibrací které míří zcela neomylně k té mladé ženě v kostýmku. Růžová energie plná lásky zřejmě pomohla, protože Iveta nakonec sklapla mobil. Zmateně se zahleděla Kláře do tváře. Klára se na ni jen mile usmála neměla potřebu cokoliv říkat. Tato situace se ještě asi jednou nebo dvakrát zopakovala.

Iveta sama sebe nechápala, proč musí na tu cizí usměvavou ženu zírat. Byla tak zvláštní. Jako by z ní vyzařoval takový podivný klid a pohoda, nechápala to. Při tom, ji náhle začalo hřát u srdce, takový zvláštní pocit. Dnes budou nejspíš nějaké erupce na slunci, jinak si to vysvětlit nedokázala. Ještě jednou se na sebe podívaly, to když Klára Ivetě ustoupila aby se mohla protáhnou a vystoupit z tramvaje.

"Děkuji." prohodila stále ještě nesvá Iveta.
"Rádo se stalo," usmála se Klára na ni.
Andílci prosím vás, je-li to alespoň trošku možné pomozte téhle ženě, děkuji.
"No jo pošlu to dál," pokrčil rameny Dan. Křídla mu při tom o sebe jemně zašustila.
"Mamí už jich mám osumdesátpět, heč!"
"Výborně Same!" Usmála se na syna.

Opět se zahleděla z okna. To snad není pravda zas ta značka toho auta. To není možné den co den, pořád je vidím. Dnes už kolikáté? Ach ano páté! Klára si pro sebe nenápadně zavrtěla hlavou. Andílci co mi tím chcete říct, co?
Celá ta scéna jak On nastupoval do stejného auta se jí opět vybavila, přímo před očima. Už když viděla v jeho rukou mobil s tím nakousnutým jablkem pomyslela si že tenhle naprosto úžasný a zajímavý muž asi z levného kraje nebude. Ale Porsche?? Proboha kolik tohle auto muselo stát? Blesklo jí hlavou okamžitě. I Když Klára se nikdy o značky aut moc nezajímala tenhle bourák ji dostal. I takový automobilový analfabet jako byla právě ona věděl že to autíčko je opravdu drahá hračka. Ne, tyhle značky nejezdí, ani po Brně! To jsem si stoprocentně jistá. Mírně sebou zavrávorala, zamávala mu s úsměvem a nechápavě odešla na šalinu. Byla ráda, že s toho auta neupadla na zem... To tak ještě upadnout v teniskách... No, tohle jak je to možné tak úžasný člověk a má takový šíleně značkový auto, nechápu to.
Povydechla si v duchu sama pro sebe.

Jenže to nebylo celé, po pár dnech když jela opět šalinou si všimla prvního Porsche. Pak to bylo jako nějaké pronásledování, kam se jen koukla tam se to auto objevilo. Po cestě do školy na každé křižovatce, kam se hnula tam náhle stálo nebo přijíždělo. Co já jich už viděla jen těch provedenií a barev. Když to takhle pokračovalo několik dní, začala je někdy z nudy počítat. Patnáct, dvacet i víc. A to před pár dny měla pocit že v celém Brně nebude jediné. Teď dvacet? To auto ji prostě pronásledovalo úplně všude! Koukla nenápadně jako by nahoru. Hele co mi tím jako chcete říct? Myslí na mně taky, nemůže zapomenout? Ne to je blbost, jen je to prostě důkaz toho, že je těchto aut v Brně dost, že jo. Ale třeba takové BMW tu určitě nebude ani jediné, ne to je už dost známé, Jaguár, to skoro ani nevím že existuje, nebýt kolegyně v autoškole která si ho přála... Jaguár se tu určitě nenajde... Klára nevěřícně zírala z okýnka tramvaje, na křižovatce stála dvě BMW a za chvíli se objevil i ten Jaguár. Dobrá dobrá po Brně jezdí auta různých i hodně drahých značek... Uznávám... Ale ty Porsche mám stejně radši. Konec, konců jestli v něm rád jezdí...

Dan se jen pousmál, "jak si přeješ, není nic snazšího... Já vám nic říct nemůžu to víš, ale ty to stejně tušíš..."
"Ach jo." Vzdychla si polohlasně Klára. Za to může síla myšlenky, ale že by mé myšlenky mohly být až tak silné? No já nevím...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama